Bob a Frenklin

Před tím, než zde přepíšu jednu mou slohovku, chtěl bych vám něco říct. Po přečtení tohoto díla mou matkou, jsem byl nazván psychopatem, člověkem, kterého nebaví život a taky člověkem labilním. Nevím co na tom je pravdy, ale cítím se být šťastný, život mě rozhodně baví a nehodlám s ním jen tak skoncovat :) Přeji příjemné čtení...


Bob, mu říkali. Malá tlustá koule, po okolí známá jako notorická duše. Chudák - a tak trochu schizofrenik. Bydlel sám. Jeho jediným kamarádem, co kamarádem, přítelem, byla křišťálově průzračná tekutina s vůní nemocnice. Co by si bez ní počal. Při každém doušku se ponořuje hlouběji a hlouběji do atmosféry polární bouře. Cítí se, jako by sám byl tím Amundsenem. Tím, který se na něj dívá z etikety poloprázdné láhve. A zde začíná náš příběh.

Pohled z očí do očí. „Kde to jsem ?“ Mlha ne a ne ustoupit. „Jsem v nemocnici?“, ptá se. Osoba mlčí a až dokonale imituje jeho pohyby. „Nedělej si ze mě prd…“ Prásk. Celé třetí patro činžovního domu v Mánesově ulici se zhrozilo z blížícího se zemětřesení. Panika netrvala dlouho. Většina lidí si téměř okamžitě uvědomila, o co jde. Jen náš Bob pořád leží na zemi a neví, co se děje.

Jako každé ráno je zmatený. Pomalu se otáčí na záda, aby už konečně zjistil, kde to vlastně je. Snaží se pořádně otevřít oči. Mlha pomalu ustupuje. Nábytek dostává svůj tvar. A ten hulvát, který si z něj dělal opičárny, není nic víc, než odraz v zrcadle.

Agrese ho v té chvíli kompletně pohltila. Neváhal ani vteřinu a uchopil již prázdnou láhev vodky. Napřahuje se tak moc, jak mu to jen jeho tlustá ruka dovolí. Zásah. Hulvát, respektive zrcadlo, sám neví, po čem mířil, je roztříštěno na milion malých střípků. Na milion malých střípků a jeden velký střep, který se mu zapíchnul těsně vedle jeho nohy.

Okamžitě ho zamrazí „… já nemám nohu?“ Váhá, zda se mu to náhodou nezdá. Takových snů už tu přeci bylo. Pečlivě ji zkoumá. V tomto okamžiku to je pro něj novinka, ale přesto má pocit, jako by to tak bylo již léta. „….Jo.. já vlastně nemám nohu…..“ a hlavou mu proletěly vzpomínky. Už ví proč každé ráno otevírá novou láhev.

Nemyslí na nic jiného, než na nekonečný stereotyp, od kterého se vzdaluje úměrně s vypitými deci. Dostává žízeň. Hledí po pokoji. Hledá nějaký prostředek, který by mu pomohl se dostat k lednici. „Au“, malý střep se mu zapíchl do stehna. Pomalu si ho vytahuje. Chudák zapomněl, že ho krev přivádí do depresí, připomíná mu totiž onu nehodu, při které ztratil nohu od kolena dolů.

Kapky krve stékají do kaluže rozlité vodky. Jeho mysl si sním začíná hrát. Krev se mísí s vodkou a začíná tvořit obrázky. „vvvvvv…… v…. f…. Fr… Fran.. Fren.. Frenklin!“ Tak se jmenovala jeho dřevěná noha, o které si byl jist, že ji měl. Střepy smetl pod postel a začal se plazit po podlaze, ve snaze najít ztraceného Frenklina. „Kde jen může být“, jeho nejlepší přítel. Už se díval všude. Začíná si uvědomovat, že ho Frenklin zřejmě opustil. „To jsem byl tak špatný kamarád?“ zasténal si.

Pomalu se dává do pláče a začíná srkat jednu z již mnoha otevřených láhví, které se válejí různě po pokoji. Marně hledá důvody, proč ho jeho milovaný Frenklin opustil. Nenapadá ho nic. Důvody hledá všude, jen ne u sebe. Ale přesto ho něco napadlo, „za to můžeš ty!“, a upřeně hledí na svou zdravou nohu.

Deprese zápasí s agresí. Vítěz je jasný. Hledá něco, čím by jí potrestal. Na zemi se válí jediný velký střep. Uchopil jej a vší silou ho zabodl do nohy. „To máš za to, ty mrcho tlustá.“ A s pocitem dobře odvedené práce střep vytáhl. Pocit bolesti přebil několika loky. Po chvílí se mu začíná motat hlava, ne že by se mu už nemotala, ale teď to je takové jiné. Mlha, kterou měl těsně po probuzení, se začíná vracet. Chudák si neuvědomuje, že se strefil přesně do tepny. Bere ho spaní. Pomalu ulehává na mokrou podlahu a v hlavě se mu začínají objevovat obrázky imaginárního Frenklina, jeho bytu v třetím patře na Mánesově ulici a také kolečkového křesla, které nechal hned vedle výtahu.