Jak se dobře vyspat?

Čím to je? Někdy se probudíme čilí, plní energie, schopní postavit se samotnému Rockymu Balboovi, ze stejnojmenné filmové série. Někdy, i přesto, že jsme místo 9 hodin spali 10, nejsme schopni života, natož studiua na vysoké škole, pracovník úkonům, nebo nepochopitelným úkolům združení dospělých říkajíc si rodiče.

Cestování časem a dimenzema...

Krásný nadpis, který napovídá, že článek bude pojednávat o hromadě keců. Ano a přesně takové to bude....

Zima... oh crap..

""následující text nemusí dávat smysl ani po 20. přečtení, prosím čtěte ve střízlivém stavu, bez žádného vlivu drog a omamných látek, nebude to dávat smysl už vůbec, nebo bude, ale přesně opačný. Styl tohoto textu vystihuje mou aktuální náladu. Nesmyslnou..."


Miluju zimu... miluju to bíle svinstvo, které se dostane úplně všude... Miluju zasněžené svahy... a taky miluju nanuky.. Já to prostě žeru!! Ale je tu jedno ale...

ROZHODNĚ NE VE MĚSTĚ!

Takhle si pozvolna vykračuji po chodníku.. Ve sluchátkách WESC hraje skladba jak šitá na míru dědovi Mrázovi. "My December" v akustické verzi od (kdysi dávno) numetalové skupiny Linkin Park. Její ladné tóny a hlas Chestera Bennigtona dostane nejednu nezletilou dívčinu, ale taky pořádného chlapa s chlupatou prdelí. Zpívám si, užívám si chůzi a najednou PRÁSK, kus čehoci jen né sněhu mi spadl půl metra před tvář. Ale co by ten fousatý zmetek smějící se z poza obláčku nechtěl. Koukám nahoru, abych byl připraven utíkat v arkádovém stylu Crashe Bandicota, chutým balanc a noha jak z pořádné Bčkové komedie, střílí přesně opačným směrem než tím správným. Nahoru.


Ne... příspěvek nekončí... ale víte, že šváb má 6 noh a dokonce 18 kolen?


Druhá noha, v domění že jde o závod, se rozhodla následovat tu střílející/kopající/whatever. Chvíle nejvíce vhodná pro Papparatziho. Nohy a prdel ve směru jízdy, tělo levitující dobrého půl metru nad zemí. CVAK!! ... vyjadřující mechanický pohyb součástí z drahé zrcadlovky se nekonal, škoda.

Bez páteřáku, přilby, jakékoliv přípravy a hlavně bez upozornění dopadám na své skoliozované záda. Křup... au! Bolest, rychlostí kmitajícího elektronu, si dala okružnou jízdu po každé části mého těla. Vsuvka.. do každé prokrvené... A zatmění...

Zrak se zostřuje a první co spatřím.. Obloha? Mračna? Parapet? Záchranku.. NE.. Další várku toho svinstva letící přímo na mou, beďary posetou, tvář! Plesk, lisk...au! Uvědomuju si, co se právě přihodilo, směju se vlastní blbosti, až mi slzička štěstí zmrzla na líčku.

Pomalu vstávám... a se slovy "Dneska si teda tyčinky asi nedám".. se vracím domů.

New Article #1

Long time no see... Lot of shit happened.. Somehow I managed to get over it.. But I will not bother you with my personal problems anymore, I am not some long lady spreading her diary all over the net.

Once again the call my Buffalo Bill

Why am I writing an english article? Who the fuck cares? I wanna do this and thats all. Sometime ago I did wrote an article for my girlfriends blog. It spread really quickly and readers were satisfied and I was surprised. People liked it and they wanted to read some more. Unfortunately it ended with the first article. Now I am really thinking about writing articles just in English. Well, you might ask yourself why. And you know why? Because its funny, I like it, people like it and I am practicing my english skills. Which are on the second line right now.

I did some studies some time ago. Now I am in winter sleep for about a week. Ready for my graphics issues, ready for making songs, ready for some playing. I lied you a lot. I found out that I am not interested in teaching you and learning you how to make songs. Honestly I don't care. It's your way. You should learn it and do it on your own.

I found out that I am interested in making another personal website. Another is not a good word. I mean.. New one.. Yeah thats it. I am registered in countless community websites such as Facebook, deviantArt, Flickr, blog here and many others. So I wanna make some "Mekka" of my accounts. Whit its own customized google "searcher". Even though I have these ideas I have no time right now. So maybe later. See ya then.

Drawings

Před nějakým časem, jsem si otevřel na jednu dívčinu hubu a trošku jsem ji skritizoval její tvorbu. Lidé se v komentářích oháněli tím, že co jsem kdy dokázal já, co jsem kdy já nakreslil. A že to je určitě strašné, protože to neyveřejnuji. Nevím proč jsem si na to zrovna teď vzpoměl. Ale zveřejním to zde také, abych si mohl slíznout smetanu i od cizích.

We wish you a Merry Christmas and a ....

...no.. not really..


Nebudu Vám psát jak moc si máte vánoce užít, nebo ať ten příští rok je co nejlepší... Tohle je prostě jenom na vás... tak se snažte!

Tenhle rok jsou první mé vánoce, kdy jsem neřešil co dostanu já. (V říjnu jsem dostal nový PC.. no ne PC jako spíš MAC. Moje žena řekne že jsem nahlavu, že to sem píšu, ale když vono to je k tématu, tak proč to nenapsat.) Já už obdarovaný byl, nic jsem neočekával, tak proto jsem si dal záležet aby ti okolo byli štastni. Povedlo se, a dokázal jsem vykouzlit úsměv na tvářích, u kterých jsem už dávno ztratil naději. Nikdy jsem nad tím neuvažoval, rok co rok byly vánoce středem mého egocentrického vesmíru narvaného k prasknutí všemi možnými dary. A kdo by to byl řek že úsměv na cizí tváři tak moc potěší?

Co všechno jsem za ten prosinec udělal? Hmm... nic... Nudil jsem se strašně moc, žena měla školu a já měsíční prázdniny. Stihl jsem několikrát uklidit uklizený pokoj. Zpevnil jsem si mou mužnou hruď několika kopečky, stihl se ostříhat a spoustu zytečností. Chtěl jsem také nechat mou potkanici oplodnit. Bohužel se nedala a dál čeká na toho pravého. (Často si plete živočišné druhy a více než dost mi dala najevo, že ji přitahuji)




Jak jsem psal minule, dal jsem se na hudebni produkci! Trvalo sice trošku déle, než jsem něco stvořil, ale povedlo se:) Pokud máte rádi drum and bass a z vašeho standardu vás něco jen tak nevykolejí, prosím pokračujte ZDE - SENDER FM Ocenil bych vaše komenty, nicméně vas neprosím. Pokud jste natolik leniví aby jste jedním kliknutím navštívili můj channel. Můžete si to pustit níže pod článkem.



Slíbil jsem také více tématických článků. Opět se omlouvám, že jsem nic nenapsal. Nyní mam ovšem spoustu jiných starostí, ale nezapomínam na to! Tak se nebojte, jednou to přijde. Kdy, to nevím, ale někdy.

Ressurection!

Je to už nějaká doba, kdy jsem naposledy zveřejnil nějaký ten článek. Času bylo hodně, bohužel se psát nechtělo. Neměl jsem motivaci cokoliv psát, s návštěvama, které bych spočítal na jedné ruce. Bohužel, teda bohudík.. JEDNOMĚSÍČNÍ PRÁZDNINY! Které povedou k psaní nezajímavých článků.

O co všechno jsem příšel? No prošvihl jsem a zapoměl jsem oslavit tisícatého návštěvníka blogu. No, ne že by to bylo nějak zajímavé, někteří mají tisícovku denně. Nicméně to je magické číslo. A co teď? No počkám si na milion neasi.

Vzhledem k tomu, že jsem přišel o veškerá data na mém externím disku, s lítostí oznamuji že sekce suicide girls končí. Jestli dočasně, nebo už na pořád, to můžete rozhodnout vy čtenáři. A na co se můžete těšit v budoucnu? Začal jsem se opět věnovat grafice, a začal jsem i s tvořením hudby. Výtvor zatím ještě žádnej nemám, ale to příjde. Budu zde psát veškeré postřehy a zajímavé nástrahy, na které jsem během tvorby narazil.

Sekce "To Do", v pravém menu, obsahuje články, fejetony nebo úvahy, na které se ještě chystám.

S rukou na srdci můžu říct, že se máte na co těšit.

Ohaio!

Člověk by ani nevěřil, jak dokáže návštěvnost ovlivnit vaši chuť cokoliv psát a tvořit. Při návštěvnosti 30 a výše, jsem měl neskutečnou chuť pořád psát, jak už krátké, tak dlouhé a nudné články. Chuť klesá úměrně s návštěvností, a proto píšu článek až teď. Jako každý "bloger", chci i já mít stálou čtenářskou základnu a vyšší návštěvnost, proto jsem se vrhl na rozbor statistiky návštěvnosti. (Možná se vám to bude hodit).


90% všech návštěv je z cizích blogů tzn. z odkazů v komentářích. Toho jsem si všiml již dávno, a proto jsem zkusil jeden den nekomentovat. Z 50+ návštěv jsem spadl na +-13 za den. Nojo... marketing je důležitý. Díky odkazu v článcích mé přítelkyně mě navštěvuje +-5 lidí denně.

Mám něco okolo 300 originálních návštěv (nemyslím originálni IP denně, ale celkově). Z toho se zhruba +-5 chytlo a jsou denními návštěvníky.

Na můj blog čtenáří z 90% narazí z cizího blogu, 5 % z Pseudonimu a ze zbylých 5% vyhledají sami.

Nejhledanějším výrazem bývá suicide girls. Lidé si často nepamatují mou adresu a tak druhým nejhledanějším výrazem je ryowas den. Ze statistik jsem se dozvěděl, že nějaký maník se odhodlal, ve tři hodiny večer googlit mé jméno.

Většina tohoto článku jsou pouhé blbé kecy, nicméně si z toho můžete něco vzít. Pokud vás trápi návštěvnost, běžte a házejte komentáře na cízí blogy. Však na vás někdo klikne.

Richiet Von D Rojčyk

Honosné jméno pro malou, chlupatou kouli. Jenomže tahle malá, chlupatá princezna si to jméno právem zaslouží. Její rodiče jsou ze vznešeného rodu, mají na to dokonce papíry, jezdí si po výstavách, ukazují zadky světu a lidé obdivují jejich krásu. Přišli jsme k sobě, jak jinak než pohádkově. Její rodiče měli spoustu dětí, přesto se nehodí, aby královská rodina měla více dětí, než je služebných. Proto málem skončila v hadím žaludku. S NYU jsme ji doslova zachránili před jistou smrtí... Ale teď vážně.



Ta malá chlupatá koule je laboratorní potkan. Má za sebou zhruba půl roku šťastného života. Za tu dobu ji narostla překrásná srst, která mění barvu vůči okolním podmínkám. Při domácím světle je perleťové stříbrná, na slunci se objevují hnědé až fialové flíčky. Ocas má dlouhý, potkani to běžně nedělají, ale ona si jej pravidelně čistí. Není to přece žádné prase, čištěním stráví veškerý svůj volný čas. Na břiše má velkou bílou hvězdu, stejně jako má bíle boty, rukavice a konec ocásku. Kdyby roztáhla ušiska a zafoukalo by, odletí nám za jinýma potkanama na sexuální maraton. Ten ji ovšem čeká až na jaře.



Během šesti měsíců tvrdé výchovy, jí přestal chutnat nábytek, průpisky a různé drobné předměty. Přesto se mi ji nepovedlo převychovat úplně. Ráda ujíždí na ostatních myších (těch počítačových), trikách, mikinách, ale nejraději na povlečení. Je sice vznešeného rodu, ale nejraději pochcává cizí lidi. Škoda že nejsem potkan, taky bych sem tam někoho rád pochcal.

Pro ty, kteří ještě v životě neviděli potkana, nebo by rádi nahlédli do jejího soukromí, ZDE máte odkaz na její album.

Sakura

Jakožto fanoušek anime, Japonska a většiny věcí spojené se šikmýma očima, jsem také podlehl kráse stromu Sakury. Ano. Sakury, nikoliv třešně, jak se ji u nás říká. (Prakticky je to stejné). Teda pokud vám nejde o třešně, které na těchto třešních prostě nerostou. A o to mám větší radost, protože jak jednou vyrostu a budu mit svůj barák s manželkou a velkým psem, tak můj strom bude právě tohle. Koho by bavilo uklízet bordel po třešních? Protože strom, jako takový, je fakt krásny.



Pokud se na něj chtěli podívat a ukrást ho do své rodinné kolekce stromů, měli bychom začít v některé z těchto zemích (na prvním místě určitě v Japonsku), Číně, Indie a Koreji a potom hned ve velkých světových parcích. Druhou hrdostí, hned po bitkách samurajů s katanama a hromadných harakiri je v Japonsku obliba sledovaní Sakur. Obliba je slabé slovo, japonci tim přímo žijí!! Vymysleli si svátek Hanami. Svátek nemá stanovené datum, odehrává se vždy v době kdy stromy začnou kvést. Tzn. zhruba v době okolo 30 března. Většinou se seberou a vyráží na piknik, kochají se krásou stromů, sedí, povídají si historky a semtam někdo někoho zbalí.



V Japonsku existuje na 200 kultivarů. Nejoblíbenější je Somei Yoshino. Její květy jsou na vnější straně bíle, v blízkosti kmenu s růžovým nádechem. Dalšími kultivary jsou yaezakura a shidarezakura. Yaezakura má velké květy, s pestrými růžovými lístky. Shidarezakura(převislá třešeň), má větve ohnuté směrem dolů jako smuteční vrba. V Číně Sakuru berou jako květ, který symbolizuje ženskou krásu, ženskost nebo lásku, v Japonsku, kvůli krátké době květení, jsou symbolem pomíjivé povahy života. Proto si ji japonci tak rádi malovali na své bombardéry a letouny za druhé světové války. Ve svých koloniích vysazovali stromy, jako symbol toho, že je prostor jejich a mají na něj právo.

Teh Ende

Posledních pár dnů jsem měl docela napilno a nebyl čas psát, ale našel jsem si chvilku a něco málo sepíšu. Dnes (tzn. vcera 14.8.) jsem dostal výplatu. Po měsíci práce a dvou týdnech čekání jsem se nakonec dočkal. Výplatní páska mě překvapila, místo slibované částky jsem měl o několik tisíc víc. Ještě více jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že ty tisíce navíc spadají pod kolonku "Prémie". Člověk by ani nevěřil jak to potěší a jak to zvýší chuť do práce, ale to není to jediné co to zvýši. Došáhlo to také na mé ego. Překvapivě...

Omlouvám se, ale mám potřebu o tom psát a neustále to rozebírat, protože mám prostě radost.

Jaké to je ty peníze mít a nemít? U mě je ten rozdil minimální. Neuběhlo ani deset hodin a z výplaty mi zbyl jeden tisíc. Stačilo seďet hodinku na netu a je fuč. Něco kolem deseti tisíc zmizlo jako mávnutí kouzelným proutkem. Akorát že jsem nic instantně nevykouzlil a musím čekat na českou poštu.

Včera mě překvapila věta mé přítelkyně "To ti není líto těch peňez?" Na cestě domů jsem o tom přemýšlel a přišel jsem na to, že.... Není, vůbec není. Těším se na reakci od máti, až zjistí, co to chodí za balíky. To bude už jiné představení. Ale zpět k tématu a trochu jinak. Lidé pracují, aby získali ty peníze, lide také pracují, aby se těch pěnez zase mohli následně zbavit. Já si koupil věci, které jsem dlouho potřeboval a ikdyž zmizla během jednoho dne velká částka, tak mi to líto není a líto nebude. Koupil jsem si věci, které jsem dlouho chtěl, které jsem potřeboval, a kvůli kterým jsem do té brigády šel, tak jaký by to mělo smysl, ty peníze neutratit?

Bob a Frenklin

Před tím, než zde přepíšu jednu mou slohovku, chtěl bych vám něco říct. Po přečtení tohoto díla mou matkou, jsem byl nazván psychopatem, člověkem, kterého nebaví život a taky člověkem labilním. Nevím co na tom je pravdy, ale cítím se být šťastný, život mě rozhodně baví a nehodlám s ním jen tak skoncovat :) Přeji příjemné čtení...


Bob, mu říkali. Malá tlustá koule, po okolí známá jako notorická duše. Chudák - a tak trochu schizofrenik. Bydlel sám. Jeho jediným kamarádem, co kamarádem, přítelem, byla křišťálově průzračná tekutina s vůní nemocnice. Co by si bez ní počal. Při každém doušku se ponořuje hlouběji a hlouběji do atmosféry polární bouře. Cítí se, jako by sám byl tím Amundsenem. Tím, který se na něj dívá z etikety poloprázdné láhve. A zde začíná náš příběh.

Pohled z očí do očí. „Kde to jsem ?“ Mlha ne a ne ustoupit. „Jsem v nemocnici?“, ptá se. Osoba mlčí a až dokonale imituje jeho pohyby. „Nedělej si ze mě prd…“ Prásk. Celé třetí patro činžovního domu v Mánesově ulici se zhrozilo z blížícího se zemětřesení. Panika netrvala dlouho. Většina lidí si téměř okamžitě uvědomila, o co jde. Jen náš Bob pořád leží na zemi a neví, co se děje.

Jako každé ráno je zmatený. Pomalu se otáčí na záda, aby už konečně zjistil, kde to vlastně je. Snaží se pořádně otevřít oči. Mlha pomalu ustupuje. Nábytek dostává svůj tvar. A ten hulvát, který si z něj dělal opičárny, není nic víc, než odraz v zrcadle.

Agrese ho v té chvíli kompletně pohltila. Neváhal ani vteřinu a uchopil již prázdnou láhev vodky. Napřahuje se tak moc, jak mu to jen jeho tlustá ruka dovolí. Zásah. Hulvát, respektive zrcadlo, sám neví, po čem mířil, je roztříštěno na milion malých střípků. Na milion malých střípků a jeden velký střep, který se mu zapíchnul těsně vedle jeho nohy.

Okamžitě ho zamrazí „… já nemám nohu?“ Váhá, zda se mu to náhodou nezdá. Takových snů už tu přeci bylo. Pečlivě ji zkoumá. V tomto okamžiku to je pro něj novinka, ale přesto má pocit, jako by to tak bylo již léta. „….Jo.. já vlastně nemám nohu…..“ a hlavou mu proletěly vzpomínky. Už ví proč každé ráno otevírá novou láhev.

Nemyslí na nic jiného, než na nekonečný stereotyp, od kterého se vzdaluje úměrně s vypitými deci. Dostává žízeň. Hledí po pokoji. Hledá nějaký prostředek, který by mu pomohl se dostat k lednici. „Au“, malý střep se mu zapíchl do stehna. Pomalu si ho vytahuje. Chudák zapomněl, že ho krev přivádí do depresí, připomíná mu totiž onu nehodu, při které ztratil nohu od kolena dolů.

Kapky krve stékají do kaluže rozlité vodky. Jeho mysl si sním začíná hrát. Krev se mísí s vodkou a začíná tvořit obrázky. „vvvvvv…… v…. f…. Fr… Fran.. Fren.. Frenklin!“ Tak se jmenovala jeho dřevěná noha, o které si byl jist, že ji měl. Střepy smetl pod postel a začal se plazit po podlaze, ve snaze najít ztraceného Frenklina. „Kde jen může být“, jeho nejlepší přítel. Už se díval všude. Začíná si uvědomovat, že ho Frenklin zřejmě opustil. „To jsem byl tak špatný kamarád?“ zasténal si.

Pomalu se dává do pláče a začíná srkat jednu z již mnoha otevřených láhví, které se válejí různě po pokoji. Marně hledá důvody, proč ho jeho milovaný Frenklin opustil. Nenapadá ho nic. Důvody hledá všude, jen ne u sebe. Ale přesto ho něco napadlo, „za to můžeš ty!“, a upřeně hledí na svou zdravou nohu.

Deprese zápasí s agresí. Vítěz je jasný. Hledá něco, čím by jí potrestal. Na zemi se válí jediný velký střep. Uchopil jej a vší silou ho zabodl do nohy. „To máš za to, ty mrcho tlustá.“ A s pocitem dobře odvedené práce střep vytáhl. Pocit bolesti přebil několika loky. Po chvílí se mu začíná motat hlava, ne že by se mu už nemotala, ale teď to je takové jiné. Mlha, kterou měl těsně po probuzení, se začíná vracet. Chudák si neuvědomuje, že se strefil přesně do tepny. Bere ho spaní. Pomalu ulehává na mokrou podlahu a v hlavě se mu začínají objevovat obrázky imaginárního Frenklina, jeho bytu v třetím patře na Mánesově ulici a také kolečkového křesla, které nechal hned vedle výtahu.

Hyaeninae (zřejmě latinsky)

Včera jsem si pořídil (k velkému spoždění) nové číslo časopisu Maxim. Krom toho, že jsem se dočetl o sexuálních fantaziích několika dívek, letecké show, táhnutí kola za jednou solidní kubatůrou, jsem se také dočetl o mých (dlouho zapomenutých) miláčcích. Redakce Maxim si tam adoptovala krasavici Spoty.

A o kom že je to vlastně řeč?

Hyena skvrnitá

Jsou to kočkovité, ANO KOČKOVITÉ, šelmy. Ovšem vzhlědově mají blíže spíše k nějakému volně pobýhajícímu kříženci německého ovčáka a vlkodava. Žiji ve smečkách, které mohou čítat až 30 jedinců. Vzhledem k vysoké hladině testosteronu jsou dominantní samice, ty mají pozici vůdce smečky. Díky tomu (testosteronu) mají také jedno prvenství, které by jim leckteré ženy mohly závidět, mají největší klitoris v živočišné říši.

Pro hyeny je typické také jejich charakteristický smích (týpka ve videu bych mile rád odstřelil, nebo ho zavřel dovnitř klece) Smíchem si hyeny vyznačují teritorium. Takže pokud uslyšíte v afrických savanách tento smích, doporučil bych se moc nepřibližovat. Hyeny jsou neprávem označovány jako mrchožrouti. No neprávem. Něco málo pravdy na tom je, protože pokud nastane situace, kdy smečka zmerčí jinou smečků lvů, jak se "pase" na svých krásně ulovených antilopách. Neváhají ani vteřinu a jdou do ůtoku. Taková bitka se většinou obejde bez zranení. Lvi se pohybují v menších číslech než hyeny, a pokud vidí převahu, jdou do ústupu. To se ale zřejmě nedá považovat za mršiny. Takže jinak.

Hyeny maji zhruba dvakrát větší srdce než lev. Dokážou sprintovat rychlostí 65 km/h, běžet zhruba 5 kilometrů. Stisk v jejich tlamě je schopen tlaku 4 tuny na jeden čtvereční centimetr. Čimž dokáže v klidu spořádat sloní kost. Takový výkon potřebuje také nějaký ten "benál". Tak není divu, že hyeny nepohrdnou každičkým kousíčkem masíčka z mršin. V divočině jde o přežití a v takových podmínkách si "člověk moc nevybere". Pokud to zobecníme, hyeny jsou časteji v roli lovce, než mrchožrouta.

Hyena je jedna z mála zvířat, které si troufne na mnohem většího jedince. Jsou schopny zaůtočit na lvice, nebo také na menšího slona. Přes den pobývají většinou v norách, které si samy vyhrabou, nebo v jeskyních. Březost samic trvá zhruba 3-4 měsíce. Rodí se 1-3 značné vyvinutá mláďata. (Při narození maji otevřené oči). Na mase si rády pochutnají v době od 4 měsíců. Mláďata dominantní samice se učí jíst maso již ve třetím měsíci.



V Maximu se zooložka vyjádřila tak, že chovat hyeny, jako domácí mazlíčky je nemožné. Hyeny mají prý své nálady, při kterých by neváhaly vás zabít. Tyto obrázky mi ovšem ukazjí opak a tak jak u lidí, i u hyen jde asi o výchovu.

Pieter Hugo photos